Věr v mou lásku

Tohle je ten úplně nejvíc nejhnusnější silvestr, jaký jsem za svých šestnáct let zažila, myslela jsem si, když jsem seděla v trucovně na dece a opírala se o hrubou zeď. Alespoň z těch, na které si pamatuju.

Už jsem si zvykla na to, že poslední večery v roce trávím bez mámy, na to, že když mám chuť na chlebíčky, musím si je sama připravit a že si o půlnoci nemám s kým přiťuknout, ale takový průběh jako dneska jsem si snad nezasloužila!

Mísil se ve mně vztek a lítost, a to s takovou silou, až jsem měla pocit, že mě roztrhnou.

Všude kolem lidi jásali, a já seděla sama, byla mi zima a toužebně jsem vzpomínala na chuťovky, které zůstaly v obýváku na stole.

Přitahla jsem si nohy k tělu, a když jsem kolem nich ovinula paže, abych ušetřila co nejvíc tepla, projela mi oběma předloktími nečekaná bolest.

Při nedostatku světla jsem si nemohla ruce prohlédnout, ale nahmátla jsem pár škrábanců a na několika místech hodně citlivou pokožku. Ten idiot mi pěkně zrasoval ruce!

Ale nejspíš se teď z nás dvou cítí hůř, napadlo mě.

Škodolibý úsměv, do kterého se mi na pár vteřin rozšířily rty, však rychle zmizel, jakmile jsem si uvědomila, že zkažený silvestr není mým jediným problémem. To, co se mi sotva před hodinou přihodilo, byla jen špička ledovce. Shnilá třešeň na dortu, který mi měl přinést potešení, a místo toho zkysnul.

Dřepěla jsem a hlavou se mi honily otázky: Co asi řekne mamka, až zjistí, že nejsem doma? A co jí o tom poví Burda? Přizná jí, co mi proved‘?

To, že mě znovu napadl, mělo nakonec nejvážnější následky pro zdejší provizorní stolek. Rozdupala jsem ho, abych měla na čem sedět. Deka samotná nedokázala dostatečně ochránit můj zadek od prochladlého betonu, a navíc jsem se do ní potřebovala alespoň částečně zabalit. Neuměla jsem si představit, jak v trucovně vydržím do rána, když už jsem v té chvíli byla prokřehlá na kost.

Ještě to odstůňu! I když, pomyslela jsem si, to bych pak ještě pár dní nemusela do školy…

Venku před domem práskla rána. Nějaký nedočkavec odpálil petardu. Ani jsem nevěděla, kolik času zbývá do půlnoci. Neměla jsem s sebou mobil ani hodinky. Příchod nového roku ale určitě nepřeslechnu.

Moji pozornost upoutaly zvuky za dveřmi. Někdo šel po schodech k trucovně.

Burda věděl, kde jsem, ale ten by určitě nechodil pěšky.

Kroky utichly, vystřídal je šramot a o chviličku později kdosi tichounce zaklepal na dveře. Už jsem věděla, čí hlas uslyším.

„Katko?“ potvrdil moji domněnku Ondra. „Seš tam?“

Vymotala jsem se zpod deky a otevřela mu. „Kdo jinej by tu byl?

„No, to já nevím, kdo všechno o tom klíči teď ví,“ dloubnul si do mě, když vstupoval dovnitř.

„Nech toho,“ dala jsem mu najevo, že na podobné připomínky nemám náladu.

„Co tu vlastně dneska děláš?“

„A ty?“ vyhnula jsem se odpovědi. „Myslela jsem, že někde slavíš.“

„Na slavení nemám náladu.“

„Vítej do klubu.“

Překvapeně se na mě otočil. „Ty jsi zlikvidovala náš stolek?“

„Seženem si jinej.“

Usedli jsme vedle sebe a já rozsvítila dětskou svítilnu. Moc to nepomohlo – baterie byly už slabé.

Ondra poklepal na rozložený kartón. „To tě mamka tolik naštvala?“

„Ale ne. Burda se snažil, aby to, co vykládá po hospodách, byla pravda.“ Pohlédla jsem mu do očí a čekala, jestli mu to dojde.

Podle toho, jak mu ztuhly rysy, mu to došlo hned. „Ubránila ses?“

„Jo.“ Vzpomínky na úpícího Burdu mi znovu vyvolaly na rtech zlomyslný úsměv. „Jenže teď nemůžu domů.“ Vysvětlila jsem Ondrovi, jak to s Burdou probíhalo.

„A ty tady chceš bejt takhle do rána? To zmrzneš.“

„Taky mám ten pocit.“ Přitáhla jsemi si kolena k tělu a snažila se zabalit do deky celé tělo, ale tušila jsem, že chlad, který mě prostoupil, už jen tak nevyženu.

Ondra se podíval na displej mobilu. „Za dvě minuty půlnoc,“ sdělil mi. „Pojď,“ kývnul k protější stěně.



Petra Lázničková | Email: petra@laznickova.cz | Návštěvníků: 42547
Created by obsah.info, 2011