Silnější než láska

Halyna zaklonila hlavu a zadívala se na noční oblohu.

Zahrada byla budovou penzionu odstíněná od pouličního osvětlení, a když si našla mezeru mezi korunami stromů, ve výhledu na hvězdy jí nic nebránilo. Připomínalo jí to chvilky, kdy se na hvězdnou klenbu dívala doma na Ukrajině. Sedávala na dvorku na staré lavičce, drbala Lapu, který se s oblibou uveleboval vedle ní, a očima brouzdala po souhvězdích. Ani se jí nechtělo věřit, že už uplynul měsíc, co je z domova pryč. I když na druhou stranu, podle toho, co za těch pár týdnů prožila, jí připadalo, že už v Praze tráví mnohem delší čas.

Jenže z finančního hlediska jako by pro ni tento měsíc vůbec neexistoval. Když si porovnala almužnu, kterou jí dnes Vasyl přinesl, s tím, co vydala za cestu, a tím, o co ji okradli ti tři lumpové, byla silně v mínusu. Příští měsíc by sice mohl být lepší, zvlášť pokud Fediv dodrží své slovo a ponechá ji v penzionu, ale ona chtěla poslat peníze matce a ukázat jí, že mělo smysl cestovat tak daleko. V pondělí jí bude muset zavolat, aby neměla starost. A také dopis napíše a pokusí se v něm vymyslet, proč zatím nic jiného neposílá.

Zaslechla zaskřípat branku dole u cesty. Napadlo ji, kdo asi v tuhle hodinu míří k penzionu; muselo být kolem jedenácté. Možná se jen některý opozdilý host vrací z procházky. Čekala, až se ozve zvonek, jehož protivně hlasitý zvuk vždy prořízl celé přízemí. Hned na to jistě začne recepční hartusit, že ji příchozí vyrušil při sledování oblíbeného seriálu, ale dveře už bude otevírat s profesionálním úsměvem. Jako by ji viděla!

Ale neslyšela nic. Ani zazvonění, ani pohyb v domě, ani kroky, které by šouraly po zámkové dlažbě před ním. Jen cvrčci v trávě se hlasitě dorozumívali a z dálky sem zazníval cinkot tramvaje. Nejspíš se jí zdálo i to zaskřípání, kdo ví, co to bylo!

Znovu zvedla hlavu k nebi. Zrak jí spočinul na hvězdách, které svým rozmístěním tvořily písmeno W. Věděla, že patří souhvězdí Cassiopeia, ale dřív si myslela, že se skládá jen z těchto hvězd. Teprve Tolja jí vysvětlil, že hvězd je v souhvězdí mnohem víc, ale pět z nich je tak výrazných, že jsou vždycky vidět.

Přesně si vybavovala, jak ležela na louce nad řekou, pod hlavou jeho paži a opřená o jeho bok a naslouchala povídání o hvězdách. Také jí vyprávěl báj o domýšlivé královně Kasiopeje, která urazila boha Posseidóna a musela obětovat svou dceru Andromedu nestvůře, a o Perseovi, jenž se do krásné princezny zamiloval. Nevzpomínala si, zda ten příběh vyslechla do konce, často se jí totiž stávalo, že Toljovi usínala v náručí. Ale jak to asi mohlo skončit? Byla to pohádka, tak nejspíš dobře!

Potřásla hlavou, dlaní si setřela slanou rosu ze svých řas a povzdechla si.

Přála by si, aby tu s ní mohl být. Znovu by chtěla spočinout v bezpečí jeho objetí, cítit jeho doteky a slyšet jeho hlas. Musela odjet tak daleko, zažít příkoří a spát s jiným mužem, aby si uvědomila, že přestože si zakazuje mít Anatolije ráda, ve skutečnosti ho stále miluje. Navzdory tomu, co se stalo vloni v říjnu, láska k němu z ní nevyprchala, jen ji v sobě zazdila hodně hluboko. A jestli se to na té silnici opravdu seběhlo jinak, než si myslela…

Znovu cosi zaslechla.

Našpicovala uši a otočila se za zvukem.

Ani jedno z oken, která vedla do zahrady, nesvítilo, takže prostor mezi stromy, kde seděla, se zcela nořil do tmy. Pátrala zrakem mezi kmeny a přemýšlela, jaký že to zvuk tolik upoutal její pozornost. Ve chvíli, kdy jí to došlo, se jí srdce prudce rozbušilo. Byl to zvuk, který jí předtím chyběl – šourání nohou o dlažbu. Ale kdo by touhle dobou chodil kolem domu a snažil by se, aby nebyl vidět? Nikdo s poctivými úmysly!

Vyskočila z lavičky a rychlým krokem zamířila k domu. Nevěděla, kdo to je, kolik jich je – nemělo smysl hrát si na hrdinku.

Z temnoty zpoza rohu domu se vyloupla tmavá postava a pohnula se směrem k ní.