Pod kůží

Zavírám oči a čekám na kontakt s jeho rty.

Je dravý, zbavuje můj mozek myšlenek na Zuzanu, na bratra i na cokoliv jiné.

Když se jeho rty ode mě odtáhnou, nechci se ani pohnout. Jen pomalu otevírám oči a s bradou stále pozvednutou k němu si užívám dozvuků hormonální smršti, kterou mi vyvolal v žilách polibek, jehož chuť dosud cítím v ústech.

„Vystydne ti večeře,“ řekne pak.

Udělal to zase!

Nechápu, jak se tak rychle a jednoduše dokáže vrátit z oblasti vrcholných emocí do strohé reality. Copak ty chvíle prožívám tak intenzivně pouze já? Jak může v tomhle okamžiku myslet na jídlo? Mé tělo sice lační, ale po jeho dotycích a líbání, po něze, kterou mu dokáže poskytnout jedině on.

„Už nemám hlad,“ odpovím a nedokážu zakrýt své rozčarování.

„Nepůsobí to zrovna důvěryhodně, když kuchařka svůj výtvor skoro neochutná,“ usmívá se.

„Myslíš, že tě chci otrávit? No, možná to tak chutnalo…“

„Ale ne,“ s vážným výrazem zavrtí hlavou, „tak hrozné to zase nebylo…“

Vrhnu na něho pohled a on se rozesměje.

„Dělám si legraci,“ ubezpečí mne a těsněji mne k sobě přitiskne. „Bylo to výborné. Děláš pokroky. Ve všem,“ dodá a potutelně se uculuje.

„Za to můžeš ty,“ vydechnu.

„Omyl,“ zavrtí hlavou. „Za to můžeš sama. Já jsem tě jen, dejme tomu, správně nasměroval, ale tu cestu jsi ušla ty.“

„Bez toho tvého nasměrování bych se nikam nedostala,“ trvám na svém. Pak zaváhám, ale přece jen dodám: „S tebou mám pocit, že zvládnu všechno na světě a za to ti hrozně moc děkuju.“

Ten dovětek ho očividně překvapil. Páni, tak já jsem ho také jednou dokázala uvést ho do rozpaků!

Uvolní své objetí a natáhne se pro sklenku s vínem. Uhýbám, aby se mohl napít, a také sahám po svém pohárku. Během posledních pěti minut mi řádně vyschlo v krku.

„Jo, vidíš, teď mě napadá, že jsem ti ještě neřekl, že s tebou zítra pojedu.“

„Fakt?! Na celý víkend?“ Když přikývne, jsem nadšením bez sebe. Radost z toho, že mě bude doprovázet na chatu na prodloužený víkend, upozadila mé lehké roztrpčení nad tím, že nereagoval na mé vyznání, a místo toho odvedl povídání k jinému tématu.

„A jak jsi to dokázal,“ zajímá mne. „Přece ti šéf všechny tři dny nechtěl dát.“

„Zeptal jsem se, jestli musím dát výpověď, když chci, abych měl volno, jak potřebuju.“

„To si tě tam musejí dost považovat, když to zabralo.“

„No to asi moc ne, protože mi šéf na mou otázku odpověděl ‚ano‘.“

Chvilku trvá, než pochopím, že si tentokrát nedělá legraci. „Tys dal výpověď?

„Vlastně ne tak docela. Byl jsem tam ve zkušební době, tak jsem prostě odešel.“

Nedokážu si srovnat tón jeho řeči s jejím obsahem. Jiní lidé se hroutí, že nemohou sehnat zaměstnání, a on se ho s veselým úsměvem zbaví.

„To jsi neměl dělat. Sice by mne mrzelo, kdybys se mnou nemohl jet, ale přece bych to pochopila. Anebo bych zůstala v Praze, abychom mohli být spolu alespoň večer… Nejde to ještě změnit? Nechci, abys kvůli mně…“

Obejme dlaněmi mé ramenní klouby, nakloní se a zblízka mi pohlédne do očí. „Není to jen kvůli tobě, zlato. Já to tak chci. Jasný? Vadí mi zkrátka, když mě někdo v něčem omezuje, což ten náš albánský vydřiduch dělal dost často. Rád se ho zbavím.“

„Ale co teď budeš dělat?“

„Teď?“ Koutky jeho úst se rozšíří do podmanivého úsměvu. „Nejdřív si uděláme hezkej večer. Začal báječnou večeří, tak si ho nebudeme kazit nějakýma řečma o práci. Ano?“ Mechanicky kývnu hlavou a on pokračuje: „A zítra odjedeme do lesů do tvého sroubku a budeme si dva a půl dne nikým nerušeni užívat jeden druhého.“

„A pak?“

„Neboj, vždycky jsem si práci našel, najdu si ji i teď,“ ujistí mě. „Musím. Už kvůli tomu bytu. Těžko bych hledal výhodnější pronájem.“

Bodne mne u srdce, když si uvědomím důsledek, jaký by pro něho – a potažmo i pro mě – mělo, kdyby se mu v okolí nepodařilo žádné zaměstnání najít. Nejspíš by pokračoval ve svém kočování za prací a odstěhoval by se. Ale co by pak bylo s naším vztahem? Nenašel by si jinde vhodnější objekt? Takovou variantu rozhodně nechci připustit.

Na chvilku zaváhám, zda není příliš časné přednést mu svůj návrh, ale nakonec to udělám: „Víš, Romane, napadlo mne, že bys nemusel bydlet v cizím bytě, a mohl by ses nastěhovat ke mně.“

Pozvedne obočí. „Jako že bychom spolu sdíleli společnou domácnost?“ pousměje se.

„Proč ne? Byl by v tom nějaký rozdíl od toho, jak je to mezi námi teď?“

Dívá se na mě a přitom zvažuje můj návrh. Zdá se mi, že to trvá celou věčnost. Tuze ráda bych věděla, co klade na pomyslné misky vah a jak moc při tom přemýšlení pro něho znamená moje maličkost.

Nakonec prohlásí: „Chci čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou.“


Petra Lázničková | Email: petra@laznickova.cz | Návštěvníků: 42547
Created by obsah.info, 2011