Milovat je umění

Andrejka a Alička – tak se jmenují dvě malinká stvoření, která mi pořádně zkomplikovala život, aniž jsem se s nimi setkala.

Karolínu hodně rozladilo, že se nehodlám přijít za ní podívat do porodnice, kde si ještě několik dní poleží, protože holčičky přišly na svět císařským řezem. Jen jsem jí dnes dopoledne telefonem poblahopřála k jejich narození a snažila jsem se náš rozhovor příliš neprotahovat. Vymluvila jsem se, že ještě musím zařídit další záležitosti kolem opravy srubu a že miminka beztak budou v inkubátorech a já si raději počkám, až si je budu moci pochovat.

Cítím se z toho sama trapně, že svou jedinou přítelkyni v pro ni tak významné chvíli nenavštívím, ale příliš by se vyptávala a jí jsem nikdy nedokázala lhát. Odhalila by okamžitě, že se u nás doma něco přihodilo, a já nemám nejmenší chuť ji do svých problémů zasvěcovat. To bych si zase vyslechla kázání!

Vlastně ani sama nemám potuchy, v jaké fázi se mé manželství nachází. Je jenom v krizi, nebo už na počátku rozpadu? Po včerejšku bych se nedivila ničemu. Nevím ani, kde se v tuto chvíli nachází můj manžel. Když jsme včera k večeru s Matějem opouštěli byt, nebyl doma a dosud se mi neozval. Napsala jsem mu vzkaz, takže ví, kde nás hledat, kdyby snad o to stál, až ho přejde největší vztek.

Ale to bude určitě nějaký čas trvat.

Když nyní přes zavřené okno chaty pozoruji dešťové kapky, které dopadají na terasu a nejbližší okolí, jako by se ve skle odrážel Štěpánův obličej, jak jsem ho viděla včera, když jsem se rozhodla svěřit se mu s tím, co se mezi mnou a Romanem odehrálo od onoho úterního setkání. Znovu se mi vybavuje, jak seděl v křesle, hleděl na mě zpod přivřených víček a očividně nemohl uvěřit tomu, co se ze mě sype.

Ať už to mám za sebou, říkala jsem si. Jednou provždy. Kdybych se nezmínila o Romanově pobytu tady v chatě, jen bych stále riskovala, že se o něm Štěpán dozví od Jardy Podaného. A pak už by mi nikdy nic neuvěřil. Pravda, několik detailů jsem přece jen vynechala. Polibek v parku například. I tak toho na mého muže bylo víc, než snesl. Ještě teď mi zní v uších ozvěna slov, která na mě v reakci na moji výpověď vychrlil.

„Tak proto ses vrátila z chaty tak nažhavená!“ blýskal po mně očima plnýma vzteku a zklamání. „Užili jste si to aspoň?“

„K ničemu mezi námi nedošlo, Štěpáne,“ vyhrkla jsem. „Jenom přespal nahoře v pokoji! Přísahám!“

Věděla jsem, že se bráním zbytečně, neboť manžel uvěří jen tomu, čemu bude chtít.

Sklopila jsem hlavu a neodvažovala se pohlédnout do obličeje rozzuřeného manžela, jenž pochodoval po pokoji a rozhazoval rukama.

„Člověk by řekl, že tě tenkrát dost vytrestal! Těch keců, co jsem si od tebe vyslechl! Jak tě zradil, jak ho nenávidíš, jak už ho nikdy nechceš vidět! A hleďme! Najednou se zjeví, a je mu všechno odpuštěno?! Copak na tebe tak zapůsobilo? Hezký slovíčka? Podmanivej úsměv? Nebo se ti už stačil dostat mezi nohy?!“

Každé z jeho slov mělo podobný účinek jako bodnutí nože; všechna zasazovala nelítostný úder a bolela. Jejich krutost však byla projevem nezměrného pocitu zrady, který můj manžel v té chvíli cítil.

„Nejspíš jsi ho měla před očima, i když jsi pak byla se mnou, že jo? Dělalo to s tebou hotový divy! Já hlupák uvěřil tomu, že se ti po mně tak stýskalo, a ty zatím…“

Nebyla jsem schopná odvracet jeho slovní výpady. Jen jsem seděla na pohovce a po tvářích se mi valily slzy. On stejně ode mě žádné protiargumenty slyšet nechtěl.

„Jemu já se těžko můžu rovnat,“ pokračoval Štěpán se zdrcující hořkostí. „Chlapovi s takovými zkušenostmi,“ dodal sarkasticky. „Nejspíš proto vám, ženským, tolik imponuje. Že je takovej chlípník! Byl bych dal ruku do ohně za to, že ty jsi jiná!“

Bylo skličující slyšet jeho pohrdavý tón. A že si na něm dával záležet!

„Vidím, že jsem tě za celou tu dobu nepoznal,“ potřásl zkroušeně hlavou. „Nevěřil bych, že bys mne dokázala takhle povést!“

„Nepodvedla jsem tě!“ vykřikla jsem skrz slzy.

„Že ne?!“ Štěpán se otočil na patě a sklonil se nade mnou. „A proč ses tedy vymluvila na Karolínu a mazala za ním? Podvádíš mě už tím, že na něho myslíš!“

Pak rázným krokem zamířil do předsíně a už jsem jen slyšela, jak za sebou prásknul dveřmi od bytu.


Petra Lázničková | Email: petra@laznickova.cz | Návštěvníků: 42547
Created by obsah.info, 2011