Láska se ukrást nedá

Tlakem na Zuzčin zátylek si přitáhl její obličej blíž. Zuzka sledovala, jak se k ní jeho rty přibližují, jak přitom přivírá oči, a když už se téměř dotýkal jejích úst, vytrhla se mu z objetí a o dva kroky ustoupila. Otočila se k němu zády, a aby svůj postoj nějak odůvodnila, zalovila v lékárničce, která ležela na pračce. Prohlížela si obaly balíčků, které v ní ještě zbyly, až našla nejvhodnější – a než si srovnala myšlenky v hlavě.

Nemohla mu dovolit, aby ji políbil. Kdyby to nyní udělala, zvolila by si cestu, o které zatím nebyl přesvědčená, že se po ní vydat chce. Pak už by se jí těžko vracelo zpátky.

Roztrhla sáček s obvazem a vrátila se k Radkovi.

„Ovážu ti to,“ oznámila.

Přiměla se, aby nezvedala oči od ruky, kterou poslušně natáhl tak, aby ji mohla dobře ovinout.

Potěšilo ho, že se znovu mohl z tak krátké vzdálenosti kochat pohledem do jejích hlubokých tmavých studánek, které dnes celý den nosil v hlavě jako nádherný obrázek. Kdykoliv měl čas, aby se oddával svým myšlenkám, vždycky se ubíraly k Zuzaniným očím a rtům, jež ho k sobě neustále přitahovaly jako magnet. Snad to bylo tím, že už dnes měl tu čest okusit jejich chuť, a rád by to udělal znovu.

Nepamatoval si, že by se mu nějaká dívka dostala tak brzy hluboko pod kůži. Když dnes hlídal u zadního vchodu prodejny se smíšeným zbožím v té tiché zapadlé vísce a čekal, až kluci naloží zboží do auta, hleděly na něho Zuzčiny oči, kamkoliv se podíval. Znovu si vybavoval, jak byly vzrušené, když ji držel v náruči, než je půvabným způsobem zavřela a nastavila mu rty k polibku.

Díky těmto vzrušujícím vzpomínkám, mu uniklo, že se těžké, špatně zajištěné dveře za jeho zády dávají do pohybu. Všiml si toho ve chvíli, kdy už nabíraly rychlost a hrozilo, že se s mohutným prásknutím zavřou. Ten zvuk by ve spící vesnici působil jako výbuch bomby a zcela jistě by je prozradil. Zabránit maléru vlastním tělem byla jeho poslední šance.

Ani moc nepřemýšlel, co dělá, když se vrhl k dveřnímu otvoru a vrazil ruku mezi železnou zárubeň a křídlo dveří, které na ni vzápětí s plnou silou dolehlo svým kováním. Ostrá bolest mu projela celou paží a měl se co držet, aby nezařval. V první chvíli se bál, že mu dveře amputovaly prsty, takže ho pohled na krvácející ránu spíše uklidnil. A jen mu ji kluci omotali gázou, naložili ho do auta a on pohlédl z okénka do tmy, už zase viděl před sebou její půvabnou tvář a pocíťoval, jak bytostně ho svrbí rty v touze pevně se přisát k těm jejím.

Zuzka po celou dobu cítila, že se na ni dívá, a bylo pro ni velmi obtížné na něj nepohlédnout. Ještě by snad snesla, kdyby pozoroval při práci její ruce, ale věděla, že jeho pohled směřuje přímo do její tváře. Ale odolala, dokud obvaz nedržel pevně na svém místě.

„Tak,“ zhodnotila prostě svůj výtvor a konečně si dodala odvahu, aby zvedla oči výš.

Radek si s gestem uznání zblízka prohlédl její práci. „Páni! Ty se hlásíš na medicínu?“

„Ne. Ale táta je lékař – chirurg, takže první pomoc patří u nás doma k základům všeobecnému vzdělání,“ dodala s lehkým náznakem ironie.

„Proto ty o tom tolik víš! Že tátu pozdravuju a děkuju mu za to, že tě to naučil.“

„No, to mu asi nebudu vyřizovat,“ podotkla, zatímco uklízela zbytek obvaziva zpět do lékárničky.

„Proč? Neměl by radost?“

Otočila se, a když po ní šibalsky blýskl očima, ušklíbla se: „No, z toho by byl náš táta opravdu bez sebe, ale vzteky. V Praze nesmím chodit nikam s nikým, koho neznají, a musím hlásit, kam jdu a kdy se vrátím. Dva roky jsme ho s Barborou přemlouvaly, než jsem s ní vloni mohla odjet na prázdniny. Co myslíš, že by říkal, kdyby zjistil, jak jsem mu lhala do telefonu, na ten náš stop a na to, že tady už druhou noc trávím v chalupě ve vesnici, o které ani přesně nevím, kde leží, s lidmi, které jsem nikdy předtím neviděla a které znám jenom křestními jmény? A že ho pozdravuje kluk, kterej se poranil při bůhví jaké levotě? Hm, tak z toho by byl obzvlášť odvázanej!“