Hra o Milana

S povděkem shledal, že neprotestuje, a šel rovnou k věci. „Potřebuju vědět, jestli ti říká něco jméno Jiří Horák?“

Zarazila se. Kde se s tím jménem setkal? Mluvila s ním o něm Alena? „No, jednoho jsem opravdu znala, ale jestli je to on…“ Nesmí se prozradit, dokud nebude mít jasno, oč jde.

„Sedmadvacet, světlé vlasy, štíhlý hezoun, o něco menší než já,“ vychrlil ze sebe Milan.

„A určitě ne tak udělanej,“ doplnila.

„Sakra, Moniko!“

Způsob, jakým procedil její jméno skrz zuby, byl dalším varováním. Nechtěla, aby rozhovor kvůli jejím poznámkám předčasně ukončil.

„Dobře, dobře, ten popis by snad odpovídal… Co je s ním?“

Zatím jí nechtěl říci pravdu. „Potřebuju s ním prostě mluvit. Myslím, že jsem ho kdysi vídal v klubu, tak jsem si myslel, že bys o něm něco mohla vědět.“

Poznala, že na ni něco hraje. Když on začal chodit do klubu, Jiří se tam už neukazoval. Odkud tedy ví, jak vypadá? Nebo mu ho jenom někdo popsal? Kdo? Alena? Nebo mluvil s její kamarádkou? Nebo snad s Romanem? Co asi za tím vězí?

„Je z Vršovic. Bydlí kousek od stadionu Slávie,“ pomáhal jí.

A odkud zase ví tohle, zatraceně?

„Teda, už je to pěkně dávno, co jsem ho viděla naposledy,“ mluvila pomalu, jako by se zvolna rozpomínala. „Tak dva roky.“ Slyšela, jak si povzdechl.

Proč mu lže? „Jak dobře jsi ho znala?“

„Jak? No, spala jsem s ním! Dávno před tebou. Ale jen jednou, nebylo to zrovna podle mýho gusta. Je trošku náročnější…“

Měl pocit, že se nemůže nadechnout. Co to asi bylo za praktiky, že se Monice nelíbily? Bál se to slyšet.

Už nic neskrýval. „Je docela možné, že je teď s Alenou,“ vysvětlil po delší odmlce.

Několik vteřin trvalo, než jí došlo, co řekl.

„Chceme jet k němu,“ pokračoval, „ale nejdřív jsem se o něm chtěl co nejvíc dozvědět.“

Takže on jí volá kvůli ní! Kvůli té puťce, která se pořád chová jako malá holka, a nemá pro něho kousek pochopení! Už včera musel něco tušit, anebo spíš vidět. Proto byl zvečera takový nevrlý, a proto byl sex s ním tak divoký. S jeho delší abstinencí a s tím, že ji tak dlouho neviděl, to mělo společného jen málo. Potřeboval se uklidnit, zbavit se přebytečného adrenalinu, vylít si vztek. Jako vždy, když ho Alenka naštvala. Šel k ní prostě proto, že se s ní setkal, protože byla po ruce! Bylo mu úplně jedno, koho má pod sebou, beztak byl celou tu dobu myšlenkami u té malé mrchy! Kdo ví, zda by se jí byl jinak ještě někdy ozval…

To poznání zacloumalo jejím nitrem. Slzy se jí hrnuly z očí jako vodopády, hrdlo se jí sevřelo a pálilo potlačovaným nářkem. Takhle jí využít! Jako nějakou pouliční děvku, kterou náhodou potká. Jako idiotskou gumovou figurínu! Ji, která ho tolik miluje! Která by pro něho udělala všechno!

Pocítila nebetyčnou touhu po pomstě. Chtěla mu ublížit, aby prožíval podobná muka jako ona, aby ranila jeho city, jako to on udělal jí!

Donutila se, aby její hlas zněl tvrdě a aby v něm bylo slyšet všechno, co si teď o něm a o Aleně myslí. „No páni! Takže on ti vypálil rybník! To Alenka něco zažije! Víš, on Jiříček… No, má to rád tvrdší. Abys rozuměl, ne jako ty, když do tebe ,něco vjede´. Myslím tím opravdovou bolest, facky, rány pěstí a tak. I mně to jednou bohatě stačilo. A víš co? Byla jsem to já, kdo ho na Alenu nažhavil!“

Nikdy ji neuhodil, ale stát nyní vedle něho, nejspíš by se neovládl. Místo toho vztekle praštil pěstí do dveří vozu. „Někdy dokážeš být pěkná kráva, Moniko. Víš to?!“ A jen skutečnost, že dosud cítil na své košili její vůni, mu zabránila použít ostřejší výraz.

Hodil telefon zpět majiteli. Pak nastartoval a vzápětí se bílá felicie prudce odpíchla od chodníku a nabral kurs do Vršovic.


Petra Lázničková | Email: petra@laznickova.cz | Návštěvníků: 42547
Created by obsah.info, 2011