Čerstvě plnoletá

Tereza se natáhla po ovladači a zastavila děj na obrazovce. Pak pozorovala, jak David zvedá z počítačového stolu telefon a omluvně na ni krčí rameny.

Jejich předchozí milování dokázalo její rozčarování přebít jen částečně. Už byla schopná oplatit mu úsměv, ale stále ještě se nevzpamatovala z toho, co po ní požadoval. A také si všimla, jak chladně přijal její sdělení, že ho může opustit. Buď si byl tak jistý, že nemá kam jít, nebo mu to bylo jedno.

Číslo, které svítilo na displeji, Davidovi nic neříkalo. Bylo osm večer, dost nezvyklý čas na obchodní rozhovor, ale přesto to mohl být zákazník. A ty si zrovna nemohl dovolit odmítat. Pro ohlášení však zvolil opatrné „Prosím?“

Ve sluchátku se ozval ženský hlas. „Kdo je tam?“

„Řekněte, komu voláte, a já vám povím, jestli jste se trefila.“

„Tady Šobrová.“

David se otočil zády k posteli, jako by tím mohl svým tělem vytvořit zvukotěsnou clonu mezi Terezou a volající.

„Z vašeho čísla telefonovala má dcera své kamarádce,“ slyšel David ve sluchátku. V duchu zaklel. Bohužel nedomyslel možné následky, když Tereze telefon půjčoval. Nyní děkoval své intuici, že se v úvodu nepředstavil. „Chci s ní mluvit,“ pokračovala žena důrazně. „Předpokládám, že víte, kde je.“

„To předpokládáte špatně.“ Nemohl dovolit, aby Tereza s matkou promluvila. Po dnešku by riskoval, že ji dokáže přemluvit, aby odjela domů. „Nevím, kde je.“ Musel lhát, ale jeho možnosti byly omezené, dokud byl v místnosti s Terezou.

Jako by mu četla myšlenky, dívka se zvedla z postele a zamířila ke dveřím. Když procházela kolem něho, pohladila ho po nahých zádech. „Dojdu si zatím na záchod,“ vysvětlila tiše. Bohužel ne dost tiše.

„To byla Tereza?“ ozvala se žena ve sluchátku.

David rychle mačkal tlačítko hlasitosti a v duchu proklínal citlivost telefonu. „Ne.“

„Lžete! Poznala jsem ji! Lže mi,“ sdělovala žena komusi. „Určitě jsem ji slyšela. Terezo!“ zaječela vysokým hlasem, až Davidovi bodlo v uchu. Oddálil telefon od hlavy. Naštěstí Tereza mezitím vyšla z ložnice, a tak nemohla matku slyšet.

„Dej mi mou dceru k telefonu, ty hajzle!“ Zlata Šobrová ve svém zoufalství zvýšila nátlak.

„Vyprošuju si tyhle výrazy,“ přešel i David na ostrý tón.

„Možná tě bude lepšími výrazy zahrnovat policie. Dám jim tohle číslo a oni už si zjistí, komu patří.“

David věděl, že to jde. Telefon je psaný na firmu, s pomocí operátora by ho našli rychle. Ale museli by mít důvod.

„A co z toho? Je plnoletá a je u mě dobrovolně,“ využil toho, že si mohl dovolit být sdílnější. „Pokud ji policie najde, stejně vám nemusí říct její adresu, když si to Tereza nebude přát.“

„Proč by si to nepřála? Jsem její matka!“

„To musíte vědět vy, proč raději zůstala u mě, než aby odjela domů,“ sdělil jí kousavě. Asi ji tím opravdu zaskočil, protože nereagovala. Slyšel, že se Tereza vrací, a rychle dodal: „Hele, řeknu jí, že jste volala, a jestli bude chtít, tak se vám ozve.“ Teď nelhal, měl v úmyslu Tereze o matčině telefonátu říct. Někdy.

Zavěsil přesně ve chvíli, kdy Tereza vstoupila do ložnice.

„Už sis to vyřídil?“

„Jo,“ přikývl a v úlevě nad tím, jak zvládl předcházející situaci, po ní sáhl a přitáhl si ji k sobě. Zblízka jí pohlédl do očí a svým polibkem zamknul její ústa dřív, než ji napadne zeptat se, kdo volal.