Musí jí zavolat.

Potřebuje slyšet odpovědi na své otázky a jinak je nedostane. A bez nich ho zřejmě neopustí noční můry, které ho trápily už třetí noc. Nepřebily je ani úvahy o vztahu se Žanetou – o jejím uhýbání před jasnou odpovědí na jeho návrh a o odstupu, který si od něho udržuje. Jasno měl jen v jedné věci – ta holka ho má v hrsti. Je ochoten odhodit své životní zásady, podřídit se a přistoupit na její podmínky, jen aby mohl s ní a jejím synem zůstat. A právě proto si teď musí vyjasnit dávná tajemství a s předstihem odvrátit komplikace, které by jistě nastaly, až by se Žaneta začala pídit po příčině jeho mizerného spaní a on by jí řekl pravdu. Přihrál by jí další důvod k nedůvěře a záminku k žárlivým scénám, přestože on sám věděl, jak scestná by byla jakákoliv podezření, že mezi ním a Kristýnou ještě někdy může dojít k něčemu důvěrnému.

Znovu si přidržel vizitku vedle telefonu a ještě jednou na něm namačkal příslušná tlačítka. Zhluboka se nadechl a stiskl klávesu.

Možná ani nebude doma, napadlo ho.

Dlouhý tón ve sluchátku zazněl jen dvakrát, když se ozvalo: „Richterová.“

„Ahoj, Kristýno,“ řekl, protože při zvuku jejího hlasu ze sebe více nevypravil.

Na druhé straně bylo chviličku ticho, z čehož vytušil, že ho i tak poznala.

„Ahoj, Mariáne,“ potvrdila krátce na to jeho úsudek. „Otakar je v práci.“

V to doufal. „Já volám tobě.“

Znovu neslyšel nic. Jak moc mu to připomnělo trapnou chvíli u budky na Můstku!

„Chci s tebou mluvit, Kristýno.“

„V sobotu to tak nevypadalo…“

Při své návštěvě u Richterů se celou dobu bavil jen s Otakarem. Tedy bavil… Odpovídal na jeho otázky, a to často jen úsečně a tak, aby ho neurazil. Na Kristýnu se zpříma skoro nepodíval, i když to vůbec nebylo jednoduché. Jako by měl ve svém pohledu magnet a ona na sobě pořádný kus železa – tak silně jeho oči přitahovala. Kristýna zřejmě vytušila, co se v něm odehrává, a promlouvala na něho v podstatě jen tehdy, když mu nabízela občerstvení.

Moc ho nezdržovali, když zkrátil návštěvu na minimum – dopil kávu a vymluvil se na rodinu. Ani toho báječně vypadajícího koláče se nedotkl. Zadrhl by se mu v krku. Otakar si jeho chování zřejmě vysvětloval špatnou náladou, ale Mariánovi bylo docela jedno, co si o něm myslí. Má-li obnovení kamarádství s Otakarem znamenat hrozbu setkávání s Kristýnou, raději nebude nic obnovovat. Jenže to ještě netušil, že Kristýnu za celé čtyři dny nedostane z mysli.

„No, pravda, při té návštěvě jsem se nechoval zrovna moc společensky…“ Prokrista, neomlouvej se, napomenul ho vnitřní hlas! „Ale asi chápeš proč.“

Povzdechla si. „Nejspíš se na mě pořád zlobíš.“

Zlobíš? Je zlobit se ten správný výraz pro to, co prožíval posledních dvacet let, kdykoliv si na ni vzpomněl? „Takže taky víš, proč s tebou chci mluvit,“ řekl místo toho.

„Myslím, že vím,“ odvětila tiše.

„Tak mi to pověz,“ pobídl ji. „Co se tenkrát stalo? Proč ten rozchod? A proč takovým způsobem?“ Srdce mu bilo tak mocně, až se mu zkracoval dech.

Chvilku trvalo, než promluvila. „Měla jsem k tomu důvod.“

„Jakej, doprčic?“

„Nejsem si jistá, jestli se to hodí probírat po telefonu.“

Najednou! Copak už to není její styl? „Takže se chceš sejít?“ řekl. Spíše než jako otázka to znělo jako konstatování. To aby pochopila, že jiná možnost neexistuje – buď mu to poví do telefonu, nebo do očí. Nenechá ji být, dokud mu to neobjasní.

Další váhání. „S časem na tom nejsem zrovna dobře…"

„Už jsi to mohla mít za sebou,“ namítl.

Opět nic neříkala a Marián ztrácel trpělivost. Do další pracovní schůzky mu zbývalo půl hodiny a výsledkem jeho odhodlání vytočit Kristýnino číslo bylo jen plané tlachání. Nadechl se, aby se trochu zklidnil. „Podívej, můžem zajít někam na kafe…,“ navrhl jí. „Nebo se třeba sejdeme v parku před vaším domem…“

„To ne. Nebudeme to řešit na ulici… Chceš se sejít ještě dneska?“

To sakra chtěl.